středa 19. prosince 2012

Parque Nacional Tortuguero

Za svitani jsme vyrazili kanoi s pruvodcem a s tim americkym pareckem, co den predtim furt zral v lodi nejaky susenky (mimochodem se ukazalo, ze jsou to Norove), po kanalu do Narodniho parku Tortuguero. Tise jako mysky jsme proplouvali podel huste dzungle obrich palem a kobercu vodnich lilii, abychom mohli pozorovat ranni ritualy zdejsi fauny. Byli jsme prizvani k protahovani kridel za svitani, zdanlive netecnemu civeni krokodylich oci nad vodou a pravidelnemu dopolednimu strecinku opic vysoko v korunach stromu. Pripadala jsem si jak v nejakym prirodopisnym filmu o Amazonii, jen domorodi Indiani chybeli.
Odpoledne jsme oblekli dlouhy kalhoty a ponorili se s pruvodcem do dzungle pesky. Jak jsem na zacatku mela tendence opirat se o kazdy kmen stromu, zatimco pruvodce vypravel, tak po ceste zpatky jsem se uz drzela v uctivy vzdalenosti od veskeryho porostu. Stacilo totiz nadzdvihnout list, zatukat na kmen stromu, prohrabnout listy bromelie a uz clovek videl, ze tu rozhodne neni sam. Stacilo se dobre divat a mimikry se rozplynuly jak para nad hrncem. Tu na nas jukla jedovata mini zmije, tu se pod listem palmy objevil (pro me) naprosto obri pavouk. Meli jsme stesti a videli tukana. Padnul tim dalsi mytus v me hlave, tukan totiz neni veliky ptak s obrovskym zlutym zobakem, nybrz pomerne drobny ptacek, velmi plachy, se zobakem spis duhovym.
Zitra opoustime tenhle konec sveta a putujeme zpet do hor, pod sopku Arenal. Jsem rada, ze jsme sem zavitali, odriznuty kus Kostariky jmenem Tortuguero muzu vsem doporucit. A milovnikum psu obzvlast, mam totiz pocit, ze tohle je neco jako psi raj. Je jich tu spousta, zadny neni vyhladovely nebo zbidaceny, jako to bylo mozny videt vsude, kam jsme po svete zavitali. Tady jsou psi zjevne dobre ziveni, vali se behem horkeho dne v sedem pisku a chladi se, sem tam si nejaci hrajou, sem tam se pripoji k lidem a zda se, ze tu funguje zvlastni symbioza mezi lidmi a psy. Pripada mi, ze psi si pro kazdy den zvoli jineho pana, ten den mu delaji spolecnost, pan je nevyhani, ma z nich radost a dalsi den se pes rozhodne zase pro jinou rodinu a nasleduje nekoho jineho.
Ono to ve skutecnosti asi tak nebude, ale dva dny jsem to pozorovala a dosla k tehle konspiracni teorii. Kazdopadne, Tortuguero je jine i tim, ze tu nejsou na vsech oknech mrize a kolem domu ostnaty drat, jako je to napriklad v San Jose nebo v Alajuele. Je to prijemna zmena.
Zdejsi plaz je chranena pro mnozstvi zelvi populace, ktera sem prichazi/priplouva hnizdit. Je mozne videt na sedem pisku stopy po malych zelvickach, kterak se v noci tesne po vylihnuti vydaly na strastiplnou cestu do vody.
Pro dnesek bylo tezke vybrat jen 3 fotky, tak zvitezila zviratka. Setkani s jednim z nich pro me byl trochu sok. Ze neuhadnete s jakym?




Žádné komentáře:

Okomentovat