neděle 16. prosince 2012

Parque Nacional Cahuita

Den nas privital naruci plnou slunce a huciciho priboje. Po snidani jsme se vydali do pobrezniho Narodniho parku Cahuita, kusu krasne divoke prirody, kde si stredoevropan pripada jako v nekonecnem tropickem skleniku, doplnenem o autenticke zvuky kricicich ptaku a opic. Cestu sem tam zdobily pavuciny zlatozluteho nebo zlatocerveneho pavouka, ne prilis velkeho, takze jsem zachovala klid. Mokrady brzy vystridaly bile plaze, to kdyz jsme se asi po dvou a pul kilometrech dostaly na Punto Cahuita a to, co se pred nami objevilo, vypadalo jako obrazek grafika s prilis bujnou fantazii, ktery se neovladl a zustal sedet u Photoshopu nevhodne dlouho. Spinave zlute plazi dal belostnejsi pisek, vymazal lidi, palmy posunul o par metru vic dopredu a krapet je nahnul nad vodu. Pak pridal azurove modri more vic na sytosti, vystrihnul z nejake tropicke zahady par kvetu a volne je rozesel po zelenem koberci za palmama. Pak se na to vsechno podival a vymazal to, protoze se mu to zdalo jako prilis odvazne. Ale kdepak, my tam dneska byli a virtualni svet to nebyl. Siroko daleko nikdo, jen tyhle bile plaze a taky mrnave drze opice a jeden naramne lenivy lenochod.
Nadhera. Vyplati se prebrodit par nehlubokych ricek, dostat se az na Punta Cahuita a pak pokracovat dal na Puerto Vargas. Tam je teprve ta prava nadhera.
Je fakt, ze na konci uz jsme meli dost a autobus zpet ne a ne nejakej jet, tak jsme si stopli u silnice auto, nez se tam zaziva smazit na slunicku a cekat, jestli nepojede hromadna doprava. Stopli jsme si taxik, ale nastesti nic nechtel.
Jo a rano jsem pred chatkou potkala cernotyrkysovou zabku (M. mi zakazal ji dat pusu) a u snidane jsem si vsimla kolibrika. Ale na fotku byl moc rychlej.
Musim uznat, ze reggae tu dostava uplne jiny rozmer, kdyz hraje ze vsech baru a clovek v tom horku drzi bezvadne vychlazenou lahev piva a pozoruje line se pohybujici cerne typky s dredama na hlave, jak prochazi bosi kolem po zaprasene silnici a slunicko pere jak o zivot. Reggae rada nemam, ale tady k te atmosfere nemuze nic pasovat lip.

Stoji za to zminit Vanoce. Cekala bych nejakou letni verzi, nebot si myslim, ze tady nemaj ani tucha, jak vypada opravdicky snih. Cekala bych treba Santu Clause v tricku nebo tak neco. Ale ne, zahrady si zdobi umelymi snehulaky, na okna lepi Santu Clause v kozichu a na sanich a na verandach maji stromecky ozdobene penovymi vlockami a nastrikane jakoze snehem. Je to vtipny.

A moje spanelstina, to je dalsi vtipna vec. Ja mluvim, to jako jo a oni mi rozumi a jsou viditelne radsi, ze netreba pouzit anglictinu, ale jak nadsene spusti po jejich, jsem ztracena. Vubec tyhle latinskoamericky verzi nerozumim.
Takze to vypada asi takhle: nekam prijdem a je jasny, ze neco chcem, ale rozhodne nejsme mistni. Kostarican/ka se zatvari trochu plase, nekdy otravene. Ja promluvim spanelsky, Kostarican/ka pookreje. S usmevem se nadechne a spusti. V tu chvili se zatvarim ja trochu plase, nekdy otravene. A zbytek uz dokomunikujem v anglictine.
No, nekdy to davam, ale je to tak 50 na 50.

Fakta: ubytovani s vlastni koupelnou v Cabinas Tito stoji 30 $ za noc vcetne denniho uklidu a rucniku. Cesta ze San Jose do Cahuity je za 11 $ a trva neco kolem 5 hodin. Vstup do Narodniho parku Cahuita je dobrovolny. Jidlo pro dva vcetne piva stoji kolem 30 $, snidane pro dva 16 $. Cuba libre je asi za 5 $. Kosik pradla k vyprani je za 7 $.



Žádné komentáře:

Okomentovat