pátek 21. prosince 2012

La Fortuna - Monteverde

V tyhle zemi se mi fakt libi. M. mi porad strka do penezenky desetitisicovky (je za to tak maximalne obed, ale to nikomu nerikejte, pssst).

La Fortuna se ukazala byt neco jako thajske Chiang Mai. Z krasneho prostredi se stal turisticky lunapark, blikajici pozlatko, parodie sama sebe. Odjeli jsme radi.
Sopka se v noci neukazala, ale co nadelame, prirode neporucime.
Rano nas vyzvedl bus a odvezl k jezeru Arenal, kde uz cekala lod prevazejici lidi na druhy breh do hor Monteverde. Cestou stridave prselo a svitilo slunicko, jak se na tropicke pocasi v obdobi destu slusi a patri. Cesta lodi trvala asi hodinu, jeli jsme totiz znicujici rychlosti asi 5 km za hodinu. Na druhem brehu jsme naskakali do dalsich busiku a ty uz se rozdelily do ruznych smeru. Projizdeli jsme krajinou ne nepodobnou Svycarsku. Nadherne kopce, uhledne spasane trpelivymi kravkami, farmy a kavove plantaze (ty uz moc svycarsky nevypadaly), v dalce stoupala para z mlznych lesu a temne obklopovala hory vlevo, zatimco vpravo pralo slunicko z blankytne modre oblohy. To je Kostarika. Neuveritelne rozmanita a nevyzpytatelna. Minibus se drapal do vysin a zase sjizdel z vrchu, krajina se otevirala do dalek a nebo nas uzavirala mezi strmymi kopci. Jednu chvili bylo videt i na ocean, za minutu jen na nejblizsi louku.
Bylo to asi nejdelsich 40 km v posledni dobe, serpentyny nas nesetrily, ale nakonec jsme se dostali do mestecka Monteverde, kde muj svycarsky pocit prudce zesilil. Vsechno je totiz do kopce. Ale je to tu opravdu krasny.
Ubytovani jsme meli rezervovane uz z Prahy a je fakt na prijemnym miste, s prijemnym majitelem. Clovek se tu citi pomalu jako doma. Hned jsme si objednali zitrejsi vylet do mlznyho lesa s pruvodcem, kde celou cestu absolvujeme v korunach stromu po zavesenych mostech. Tesim se. Zacina se brzo rano, aby se dala pozorovat zvirata a ja doufam, ze budu mit stesti a vyfotim nejaky kolibriky a taky toho zatracenyho tukana, ten se mi dost libil, ale byl pekelne rychlej.
Poprve po deseti dnech nemam pocit, ze lepim. Uz jsme se pomalu mohli zapojit do souteze o lepidlo roku, protoze jak je tady velka vlhkost a horko, tak se tomu proste clovek nevyhne, at ma jakekoliv superdrahe obleceni vyrobene ze specialnich vlaken nebo jenom mistni tricko koupene v obchode se zlovestnym nazvem Ropa Americana (kdybyste si tam nekdy chteli neco koupit, tak preju hodne stesti; mimochodem, po Kostarice je cela sit prodejen Ropa Americana a hadam, ze bude jedna lepsi nez druha). Tady v Monteverde neni vlhko i kdyz tu je horko a sem tam sprchne. Nevim, jak je to mozny. Asi tu vic fouka nebo co.
Odpoledne jsme zjistili, ze planovana cesta do Nicaraguy je vazne ohrozena, neb veskeri Nikaragujci (to je divny slovo) pracujici v Kostarice odjizdeji na Vanoce domu a listky na busy jsou tudiz beznadejne vyprodane. Ucinime cestny pokus chytit bus na dalnici Interamericana, ktera spojuje celou Latinskou Ameriku a pokud to nevyjde, obratime svoje tvare a nadeje k nejblizsi plazi. I to zni bajecne, akorat se priznam, ze jsem se do Nicaraguy velmi tesila pro jeji zachovalou kolonialni architekturu a mene turistu. Tak uvidime, nadeje umira posledni.

Neco o Kostaricanech. Jsou sympaticti a prekvapive nejsou tak expresivni jako Spanele. Nejsou ani moc hlucni, proste se chovaji uplne normalne. Hodne se staraji o svoji zemi, porad nekde vidim, jak sekaji travu nebo zametaji chodniky. Vsude tridi odpad, v temer kazde hotelove koupelne visi agitka o tom, jak je dulezity zhasinat a setrit energii. Za mestem se jim nevalej tuny plastu a odpadku (velke plus!). Potrpi si na dobrou kavu, nedodrzuji silnicni predpisy, komunikuji spolu a netvari se otravene (dalsi velke plus). Snazi se mluvit anglicky, kdyz vidi, ze spanelstina nezabira. Pomahaji, kdyz nevime kudy kam. Neoznacuji zastavky (pro zmenu velke minus, ale v tomhle pripade plati predesla veta).

Jezero Arenal


Žádné komentáře:

Okomentovat