pondělí 16. ledna 2017

Bezčasí

Zmrzlina 

Takže. (Nikdy nezačínejte větu Takže...) Jsme v městečku s největší koncentrací zmrzlináren na kilometr čtvereční a není otevřená ani jedna. Ani jedna! 




Dům

"Náš dům" je... já nevim, jestli jsem už tak zhýčkaná z klidu a ticha, které máme v trojském baráku, jež se vymyká všemu, v čem jsem kdy žila, právě a hlavně, svojí polohou a extrémně klidnými sousedy, ale můj (mo)mentální pocit je, že tady ten barák má zdi z papíru. Ostatně veškeré španělské ubytování mi vždycky přišlo, že má stěny nejspíš jenom z papundeklu. Slyšíme všechno. Doslova.
Čůrat se sousedkou stereo je zážitek. Určitě pro obě.
(Den před Silvestrem se sousedi z horního patra tak zmatlali, že se nemohli trefit do domovních dvěří a měli pocit, že je v půl druhé ráno otevřou pouze mocnými ranami do rámu. Když to nevyšlo, zkusili klíč (děkuju!). Pak jsem z ložnice přesně věděla o každém váhavém kroku po mramorových schodech v patře a vrchol byl, když nad námi zaklaply dveře od bytu a já slyšela, jak sousedka potácivě doklopýtala v podpatcích do ložnice a žuchla do postele. O hodinu později velmi hlasitě, jednu po druhé, zkopla svoje střevíčky z nohou tak ladně, až mi to nad hlavou zadunělo.)




Odpadky

Už minulý rok jsem psala, že ve Španělsku není příděl kontajnerů na dům, jako u nás, ale že se prostě různě vyskytují popelnice po celém městě, včetně třídících a je jen na vás, jakou si vyberete pro vynesení svých odpadků. Minulý rok jsme museli chodit vynášet třeba i čtyři kilometry daleko. Nekecám. Tenhle rok to máme přes silnici, přesto se může lehce stát, že uvidíte ulicí kroužit auto, ze kterého trčí ruka s plným pytlem odpadků a hledá popelnici. Popelnice v tomhle případě totiž musí splňovat dvě strašně důležitá kritéria: být otevřená a být dostatečně blízko u silnice, aby řidič nemusel vystoupit. Jinak asi hra neplatí. Nebo co.

Rolety

Cestou na nákupy a na procházkách, pokud vedou městem, (už zase) žasnu nad tím, jak Španělé doma žijí zabednění, jak kdyby čekali nálety. Na vaření si tak maximálně trošku posunou roletu u kuchyňského okýnka. Dvacet čísel. Víc ani ránu. U našeho baráku žije v přízemí velmi stará paní. Ta má rolety na oknech spuštěné permanentně a podle toho, jak jsou zašlé, hádám, že nebyly nahoře od války. Paní si občas sedne na verandu. Včera ji tam nějaká dáma dělala pedikúru.

Chápete to? Já ne. Ne tu pedikúru, tu chápu, ale ty zabědněný okna.

Bezčasí

Nikam nemusíme. Velmi zvláštní pocit. Občas ani nevím, jaký je den. Ráno pozoruju kočky v protější zahradě, jak se marně snaží ulovit snídající ptactvo.
Občas se jenom budím hrůzou, že sousedka zapomněla nakrmit naše pražské rybičky. To je asi tak všechno, co mě trápí.

Ale přiznávám, že prvních deset dní jsem prožila v panice, že už nikdy nic nenamaluju. Připadala jsem si uplně prázdná.

Praha je tak trochu jako pijavice. Pijavice, bez které ale nechci žít.




Úklid

Taky jsem si uklidila na sociálních sítích. Promazala jsem tajmlajnu na fb, kterou udržuju v úzkostlivé, až psychopatické, čistotě, protože nesnášim, když se ty události z dřívějška vrací zpátky jak zkažený jídlo (jupí, koukejte, co jste dělali před dvěma lety!) (Běžte do prdele...). Proto mě vždycky pobaví, když čas od času někdo ze zákazníků nebo sledovačů z bájmíního fb požádá o přátelství na mém soukromém účtu. Ignoruju to a navíc neni nic zajímavýho, co by tam našli. A moje soukromé fotky a výkřiky, které tam občas dávám a pak zase po čase mažu? Tak ty mám pro kámoše a kámošky, to dá rozum.
Též prohrabávám Instagram a mažu účty, které mě ničím neoslovují. Už jsem se zbavila asi stopadesáti.

Já 

Mám sluneční skvrny, pihy a na Středoevropanku nezvykle snědé ruce. Obočí, které mi moje kosmetička chválí a já z něj šílím, nechávám dorůst (jako bych ho neměla už tak dost objemné) v bláhové snaze docílit jakéhosi prvotního tvaru, kterého už stejně nikdy nedosáhnu. Řasenku, jež jsem v Praze vyhodila den před odletem, jsem si ještě nekoupila. A nehty, které mi doma zřídka kdy přesáhnou bříška prstů, teď odvážně vykukují a já je s láskou tvaruju mizerným pilníkem, který mi zprohýbali na letišti. No hotová divoženka, co vám budu povídat.


neděle 15. ledna 2017

Výjimečný nedělní

Speciální nedělní příspěvek s odkazem na článek, ve kterém figuruju i já, což není ani tak důležité, jako spíš dobře míněné rady pro ty ženy, které se chtějí svými výrobky začít zcela seriózně živit. Jestli jste na vážkách, zda se do toho pustit a nejste si jisty vším, co to obnáší, tak tenhle článek vám možná pomůže, nebo vás třeba pošoupne o krůček dál.

Článek je tu.

A dobrá rada nad zlato... mohla bych se podepsat pod to, co je v článku zmíněno, že nacvakat si vlastní e-shop na hotovou šablonu, je stokrát, možná tisíckrát zdravější (záměrně jsem použila slovo zdravější... modří už vědí), než čekat na nějakého programátora, ať už kamaráda nebo někoho, komu za to chcete zaplatit. Protože ruku na srdce, kdo z nás opravdu, ale opravdu, potřebuje tak strašně speciální e-shop, že je nutné ho na míru naprogramovat? Skoro nikdo. Jsem (nebo spíš byla jsem) z oboru, vím, co píšu. V tom horším případě nakonec budete mít svůj e-shop.... ehm, nikdy. Znám osobně mnoho holek, co na ten svůj vysněný e-shop čeká už roky. Doslova. A přitom je tak jednoduché si to během měsíce udělat sama na některé z dostupných a opravdu kvalitních šablon. I já to tak mám. A jsem moc spokojená.

A teď se loučím, jdu na túru. A ten článek fakt doporučuju.

Pápá lála!

sobota 14. ledna 2017

Viděla jsem... vol. XXX - Dítě Bridget Jones

První Bridget byla super, druhou jsem ani nedokoukala a u třetí se výborně bavila. Akorát si trochu myslím, že Renée Z. má hodně špatného plastického chirurga... Nebudu ale hnidopišit, film je fakt vtipnej, jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo a že konec přislíbil pokračování. (Nebo se mýlím?)

Šuplíček "komedie", oddíl "romantika", kolonka "Londýn".

Jednak bych chtěla mít tak vtipnou gynekoložku, jako je Emma Thompson a druhak bych chtěla mít Bridget za kamarádku. Patrick Dempsey není můj typ, takže mne nechal zcela chladnou, ovšem Colin Firth, to je jiná liga. Když já mám ty decentní pány se suchým humorem tak ráda!

Přišlo mi to teda strašně vtipný, možná jsem nějaká ujetá, ale nemůžu si pomoct. Ta italská restaurace, ty rozhovory přes mikrofon ve studiu, ambiciozní maminka... Co myslíte vy?


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz


středa 11. ledna 2017

Daily sketchbook

O ilustrovaném deníku jsem přemýšlela už dávno, ale vždycky spíš v souvislosti s malováním na ulici. Takové to sednutí si na zahrádce u vína a jen tak si nenuceně malovat to, co vidím před sebou. Lidi, domy, víno... Ale nikdy to nedopadlo, protože to ve skutečnosti není nic pro mne. Pokukování lidí do notesu mi nevadí, ale spíš nemám tu náturu si někam sednout k jednomu drinku a dvě tři hodiny tam sedět a čmárat si. Jsem pořád v pohybu a nebo se soustředím na práci doma.

Myšlenku mi prvně vnuknul Lapin, slavný francouzský ilustrátor žijící v Barceloně, který jezdí po celém světě a maluje města a život v ulicích a kavárnách. Občas na sebe nabalí partičku lidí a malují spolu, obecně se těmhle umělcům říká urbansketchers. Najdete jich na internetu desítky a většinou jsou po čertech dobří.

Takže Lapin mě nedonutil. (Ale povzbudil mne osobně na Instagramu, OMG!)

Ale nedávno jsem na IG narazila na Samanthu Dion Baker, výtvarnici z Brooklynu (ta aplikace mě tak baví!), která si maluje deníček všeho, co ji ten den zaujalo, co dělala, co pila, jedla, jaké bylo počasí... A to mě oslovilo víc. Jednak si ty jednotlivosti můžu nafotit a pak si je večer z telefonu překreslit, a jednak to můžu dělat průběžně během dne.

Samantha vyhrála.

Nemůžu se zatím chlubit více jak šesti zaznamenanými dny, ale upřímně z toho mám radost a baví mě to. Nejdřív jsem zkoušela psát poznámky v angličtině, protože sketchbook postuju na svůj výtvarný IG, ale nakonec jsem stejně přešla na češtinu. Jsem v ní flexibilnější. Logicky. I když by bylo cool psát popisky v jiných jazycích a možná se k tomu třeba časem i dopracuju.

Tužkou si nic nepředkresluju, na to jsem příliš střelec. Jedu rovnou na ostro. U poznámek si vyhraju s písmem, ale chce na tom pracovat, aby byl hlavně ten psací font pravidelnější a tím pádem estetičtější, harmoničtější pro oko.

A tady je mých posledních šest dní...









pondělí 9. ledna 2017

Do konce života

Na Silvestra jsem si napsala seznam míst, kam se chci strašně moc podívat a když to nebude hned, tak nevadí. Stačit to bude do konce života. Do konce života, to může být strašně dlouhá doba a nebo taky ne. Kdo ví... Co jsme chtěli vidět a bylo to cenově dostupné, už jsme prakticky skoro všechno stihli, teď jsou na seznamu místa, která nepatří mezi nejlevnější, snad vyjma té Indonésie. Navíc, budu muset vystoupit ze své komfortní zóny, když se budu chtít vydat na Island nebo Aljašku, kde je zima. Ale s tím jsem už smířená. Teď je spíš otázka, kde na to vzít. Nezbývá, než pracovat. A to dost tvrdě.

Ale to umíme!

Vzhledem k těm haluzovým destinacím, záměrně nezmiňuju třeba to, že bych si ráda projela Slovensko, konečně viděla českou Kanadu a prošla se po Tatrách. Na Sněžce jsem taky ještě nikdy nebyla (!). Ale to jsou celoročně dosažitelné cíle, tak nějak samozřejmě dané naší domovskou polohou. A poslední tři roky Čechy a Moravu poctivě projíždíme.

Voilá, můj velký CESTOVNÍ SEZNAM...



Vím přesně, že na něco svého muže neutáhnu ani párem volů. Hádejte na co... Ano, na jógu v Indii. A na Indii obecně. Ale na tohle dobrodružství se těším společně s kamarádkou, takže se moje šance na realizaci zdají v rovnováze.

A co vy, máte taky nějaký svůj doživotní cestovní seznam?

P.S. E-shop už je zase otevřený.

sobota 7. ledna 2017

Viděla jsem... vol. XXIX - Interstellar

Zase něco z kosmu. Film, do kterého zapletli i časovou smyčku, moje oblíbené téma. Interstellar má na ČSFD dost vysoké hodnocení, já mám ale pocit, že to bylo kapánek přitažený za vlasy. Bratry Noleny mám hodně ráda, hlavně za Temného rytíře a Temný rytíř povstal, to jsou opravdu majstrštyky. V Interstellar se podíváte na Zemi v jejím posledním tažení, Zemi plnou zoufalých lidí, špinavého vzduchu a posledních kapek naděje. Ta naděje přichází v možnosti osídlení jiné planety a v kosmických letech napříč vesmírným prostorem a mimo naši sluneční soustavu, ve snaze najít vhodné místo k bytí.

Šuplíček "sci-fi", oddíl "mysteriózní", kolonka "k zamyšlení".

Konec je lehce emotivní, zápletka s časovou smyčkou trochu nečekaná a hlavně mě překvapil Michael Cane, že ještě žije a hraje. A hraje pořád dobře.

P.S. Ještě někdo si myslí, že Anne H. by měla přestat hrát?


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz


středa 4. ledna 2017

Opar

Včera se udělal zvláštní opar... Nebylo vidět víc, než na kilometr, bylo teplo, dusno, žádný vítr a velké vlny pěnily jak dolité jarem na nádobí. Oceán hrozně bouřil i v noci.

A nad útesem se utábořili hippíci se psem.









pondělí 2. ledna 2017

Místo

Zdravím ze zimního bytu! Místo činu: Conil de la Frontera, Andalusie.

Marně nad touhle fotkou už poněkolikáté přemýšlím, kde mám prsa??? Odešly? A vrátí se ještě někdy? Samé otázky...

Kdo čeká opakování katastrofického scénáře, můžu vás ujistit, že to není zdaleka tak dramatické jako minulý rok. I odjezd byl kupodivu v pohodě. Narozdíl od loňska. A ano v bytě je opět zima (ach ten jih), ale naštěstí jenom dopoledne. S výhledem přímo na Atlantik pozoruju tříštící se vlny a je to velmi epické.

Výkony žádné nepodávám, a to ani ty profesní, jediné, co si užívám, je čumění do blba a vaření z čerstvých ryb a mořských plodů. Jsem nemluvná ještě víc, než obvykle, dlouho spím a jógamatku jsem si u Číňana koupila až po týdnu. Růžovou.

Patrně se regeneruju.

Opatrně se regeneruju.

Čtvrť u dlouhatánské conilské pláže je teď přes zimu příjemně klidná. Většinu restaurací navštěvuje jen pár místních štamgastů a cvrkot v horní části města sem nedolehne. V Andalusii je totiž všechno do kopce. Města, vesnice i cesty. Do supermarketu nebo na rybí trh si dofuníte rychlostí, která je přímo úměrná vaší kondici. Cestou to můžete proložit cervezou a nebo kafíčkem, jen ty kavárny tu nejsou nic, co by zasloužilo jedinou fotku na Instagram. Sem hipsteřina ještě nedosáhla a nebo jsou vzácně imunní. Kafe a cervezu si totiž dáte v malých barech, které jsou otevřené od rána, mají jednoduché židličky venku nebo to dáte na stojáka, uvnitř najdete pár herních automatů a přes oběd (rozumějte, spíš k večeři, abych byla přesná vzhledem k českým zvykům) si můžete objednat laciné meníčko.
Možná o trochu líp jsou na tom cukrárny, ale do těch my nelezem, španělské sladkosti jsou smutnou kapitolou z tlusté knihy mých zkušeností s cukrem. (Čti: nestojí za nic.)


V tomhle komplexu bydlíme. Typická andalusovina. Bílá, bílá, bílá, protože horko, horko, horko.



Mám opravdu vemi pomalý jógový rozjezd. Správně bych se měla v posledním tažení doplazit na pláž, udělat pár základních ásan a nabít se energií tak, že domů pak poskáču jak srnka v říji. Jenže... Já nějak nemůžu. Minulý rok to bylo stejný, utěšuju se, že to zase samo přijde, až bude ten správný čas. Do té doby mi desítky hrnků s kořeněným Chaiem možná přemění krev na čaj.
Jediné, co jsem onehdá dokázala, bylo postavit se na hlavu (byť křivě). Jak typické...



Koho zajímají teploty, těšíme se tu z krásných osmnácti stupňů, což je celkem neměnná teplota, která se ale pocitově střídá podle toho, jak větrno je. Když je vítr mírný, sluníčko hřeje dost silně a je klidně na tílko, když to zaduje, rádi se schováme do mikin s kapuckou.

Život na pláži utichl, ale ne zcela. Pořád tu korzují lidé buď na procházku nebo venčí psy. Při příznivých podmínkách, jsou na vodě kity a prkna. Případně prkna s plachtama.




Místní červené útesy byly to, co jsem chtěla znovu po letech vidět. Jsou spektakulární, mocně přitahují mojí pozornost a chuť je fotit znova a znova.

Se sebou...


I bez sebe.



Doufám, že jste si užili svátky!

neděle 1. ledna 2017

PF 2017


Mávám z krásné Andalusie a v novém roce vám přeji jen to nejlepší!

středa 21. prosince 2016

Poslední dny v litografické dílně

Sice nevím, co budu bez budovy umprum dělat, protože ji jednoduše miluju, ale všechno musí jednou skončit, aby něco dalšího mohlo začít. Můj třetí litografický kurz je za mnou, čtvrtý už absolvovat nebudu, i když bych mohla litografii dělat klidně do konce života. Je to nádherná technika.

Tenhle podzim vznikla planetka a liška. Litografii s planetkou jsem nazvala Můj svět a jak mi napsala jedna moje kamarádka, je to, jako bych vzala všechno uvnitř sebe a chrstla to na papír.

A přesně tak to i bylo.

Až jsem se možná na konci trochu lekla, jak moc upřímná jsem byla.

Proces je v rychlosti zachycený na mobil takhle.










Tiskla jsem tři barvy, kompozice s růžovým okružím byla po každém tisku jiná a víceméně náhodná. K mému velkému překvapení se během dvou dnů veškerý náklad (7 tisků) prodal a jeden jsem si nechala pro sebe.






Ještě jsem stihla nakreslit na kámen lišku a vytisknout ji. Lišku jako symbol letošního roku, protože mne provázela opravdu od začátku až do konce, včetně veleúspěšných lišek hrníčkových, velké radosti, kterou jsem si letos moc užila s mojí milou Bárou Emomísovou.



Pozorek Azorek!





Moc děkuju Mgr.A. Janě Hubatkové za tři nezapomenutelné litografické kurzy. Jakožto i celé skvělé partě lidí, které jsem tam poznala.
Lišku dodělám na jaře, mám s ní ještě plány na kombinovanou techniku.