čtvrtek 17. ledna 2019

Motýli z dálky

Maluju, maluju, maluju. Až se ze mě kouří. Jednak mi to strašně chybělo a jednak dobře vím, že co nenadělám tady, tak už přes rok nedoženu.

Udělala jsem sérii motýlů, většinou nočních, a rozhodla se je dát k dispozici i jako originály. Něco už se prodalo obratem díky stories na instagramu, ale volné dávám ještě sem, kdyby někdo chtěl originální akvarel ode mne, klidně mi napište na mail jinochova@gmail.com a domluvíme podrobnosti.

Velikost 14x20 cm, cena 600 Kč + 55 poštovné.

Obrázky budu odesílat první týden v březnu, kdy se na 6 dní vracíme do Prahy přebalit kufry před naší cestou po USA.

Což způsobí i to, že už v půlce února otevírám e-shop (s odesláním objednávek první týden v březnu), ale novinky nečekejte, ty budou až koncem dubna, možná v první půlce května. Musím totiž všechno oskenovat, zpracovat v počítači, udělat grafiku, něco z toho vymyslet a pak se sehrát s tiskárnou. Pexeso je každopádně jisté.

Omlouvám se za (ne)kvalitu fotek a mávám!

















pondělí 14. ledna 2019

Loučím se

Jak jsem zjistila, nepsat blog neumím. Zkoušela jsem to. Blogy se píšou z různých důvodů, ten můj je bůhvíjaký. Prostě píšu příběhy už od první třídy. Tenkrát tajně do pidi sešitku se světle modrými deskami, teď, jako mileniál, co se narodil omylem "trochu" dřív, píšu svůj příběh na veřejný blog.
Na rozdíl od mileniálů je mi ale uplně jedno, co si o mě kdo myslí. To je asi jediná výhoda toho, že jsem se datem narození netrefila do svých zájmů. Na druhou stranu, kdybych přišla na tenhle svět později, nikdy bych si neužila magické devadesátky. A že byly!

Valencii mám ráda, protože tu denně svítí slunce a je teplo, i když není teplo (oxymorón, který si hýčkám). Nemám ji ráda, protože v bytě není topení. Nikdy bych tu nechtěla žít, protože španělský lifestyle je pro mne španělská vesnice, ale vždycky se sem budu s chutí vracet. Mám nostalgickou náladu, jednak proto, že jsem vypila sklenici laciné Sangríe s pomerančem, jednak proto, že něco důležitého v mém životě odchází. Na to, že moje důležité věci se diametrálně odlišují od důležitých věcí mnoha žen v mém věku, jste si asi zvykli (a pokud jste si nezvykli a irituje vás to, říkám na rovinu, že je mi to jedno, vždycky je tu ta možnost mě přestat šmírovat a začít si hledět svého).

Moje dítě, moje Myyna, to má nahnuté.

Víte, už asi rok Myynu pohřbívám. Nikdy by mne nenapadlo, obzvlášť ne v roce 2013, kdy jsem Myynu povýšila z blogerky na grafičku, že se prosadí. Je to trapný, ale By Myyna nevznikla za účelem být vidět, vydělávat a já nevím, co ještě. Je rok 2019 (fakt 2019, už?!) a je na čase se přejmenovat, protože se nějak stalo (já vím jak, byla jsem pilná), že se o moje papírnictví začalo zajímat víc lidí, než úzký okruh mých známých. Značku zakládáte většinou s vědomím, že uděláte vše pro to, aby se prosadila, já ji zakládala s pouhým vědomím, že konečně vím, co chci dělat, jupí, vůbec nepřemýšlím, kam to povede. No ty bláho, ty kráso, tak takhle děcka ne. O šest let později musím přemýšlet, jak dál, protože By Myyna už je déle neudržitelná.

Proč?

Protože jsem loni řešila poměrně dost dotazů typu: "Jak, že se to jmenujete?" ... "Co prosím? Jak se to píše? Kolik tvrdých Y???"

Tak takhle taky ne.

Vzhledem k tomu, že chci papírnictví provozovat dál, musím ho přejmenovat. A to nejen proto, že mne lidé "zvenku" neznají a název značky se jim zdá divný. Letos se hodlám rozdvojit, ne-li roztrojit. Tedy značka už nebude jen o mne, pryč s By Myyna. Potřebuju to, loňský rok byl hraniční. Nejen pro mne. Spousta mých "kolegyň", ve skutečnosti dobrých kamarádek, které také podnikají, měla rok 2018 hraniční, na konci jsme málem všechny zdechly. Asi to byl prostě takový rok. Konstelace, ekonomické podmínky, možnosti, tohle všechno se promíchalo do nebezpečného koktejlu s názvem Teď nebo nikdy!. Příkladem budiž Žufánkův novoroční blogový příspěvek, a že je Martin Žufánek nějaká persona, co asi hodně vydrží, o tom snad není pochyb. Vždycky, když něco napíše na shopteťácké fórum, kde si my, uživatelé Shoptetu pomáháme a radíme, má to hlavu a patu, ten chlápek je moje velká inspirace.

Doufám, že mi nebudete mít za zlé, že už to nebude jen o mne. Já osobně se na změny těším. Nový název mého papírnictví dávám do rukou profesionálů, o rebrandingu jednám s pražským Lovebrandem (s kým jiným, že?), co se týče loga, pravděpodobně jeho tvorbu svěřím také někomu z oboru. Nemusím dělat všechno a nemusím si tím, že všechno zvládnu sama, nic dokazovat. Možná bych to zvládla, ale profík to zvládne líp a aspoň někoho podpořím. Taková jsem já, v roce 2019, ve věku 41 let. Nikdy bych to do sebe neřekla, ale začínám být na sebe hodnější.

O změnách, které jsou pro mne za posledních deset let asi nejdůležitější, se včas dozvíte. Sama toho teď víc nevím. Na revanš a s pokorou v srdci posílám pár fotek ze slunné Valencie.








neděle 13. ledna 2019

Kultura za sedm no. 10

Knížky mi teď pokulhávají, pustila jsem se do několika pracovních projektů a v posteli už jenom tupě sjíždim instagram. Každopádně mě zaujaly dvě věci.

Seriál

The Kominski Method je osmidílný seriál krátké stopáže, takže ho máte za dva tři večery zkouknutý. Nejdřív mě překvapilo, že Michael Douglas ještě žije a potom, že dokáže hrát i humornou roli. Příjemná série o přátelství a strastech pozdního věku. Čerý humor Alana Arkina je vražedný.

Zdroj www.csfd.cz

Film

The Constantin. Vůbec nechápu, jak mi tenhle snímek mohl uniknout. Krásně obsazený a vizuálně atraktivní biják s Keanu Reevesem je z roku 2005. Hodně tam fouká, což mě trochu znervózňovalo, jako had v ohni vítr opravdu neoblibuju a nerada se na něj i dívám, ale stálo za to to překonat a nepředstavovat si, jaké by to bylo, kdyby takhle venku foukalo. Mysteriózní příběh o andělech a démonech má velmi vtipný konec, závěrečná scéna s konverzací Constantina se Satanem je jeden z těch momentů, kdy si člověk opravdu užívá původní znění.

Tilda Swinton jako archanděl Gabriel? Je božská!

A malé doporučení na závěr, pozorně si prohlídněte Constantinův bejvák, podle mne je báječný. Tenhle byt a pak ještě byt výrobce mechanických hraček z Blade Runner, to jsou dva moje nejoblíbenější filmové bytečky.

Zdroj www.csfd.cz

Dredd. Legendární komiksový Soudce Dredd se dočkal dalšího zpracování, které je, zdá se, v lepší kondici než hvězdně obsazený snímek z roku 1995. Pravda, je to v podstatě o ničem a film ocení nejspíš především milovníci komiksu o Dreddovi, strážci zákona ve světě, který se zhroutil, ovládají ho gangy, nesvítí slunce, všude je bordel a mezi lidmi koluje mocná závislost na prapodivné droze.
Ale když se oprostím od všech kousavých poznámek (jako například, jak je možné, že na děcka na prknech svítí slunce, zatím co zbytek města je evidentně v naprostém smogu a proč bezdomovec, kterýho na začátku rozdrtila železná brána jako zázrakem zmizel, když se na konci filmu brána zdvyhla), pak je to minimálně z pohledu milovníka divných baráků, docela zajímavej film a rozhodně má spád. Dokoukala jsem do konce a nevadilo mi to.

Ale mám ještě pár otázek... proč má velitelka nejmocnějšího gangu ve městě, která vypichuje lidem oči zaživa, tetování jak slečinka (motýlek a kytičky? jako vážně???), a jestli herci, který představoval soudce Dredda museli nějak fixnout koutky úst izolepou, že má celý film na obličeji tak neuvěřitelně obrácenej rohlík... Samé otázky... samé otázky...


Zdroj www.csfd.cz

neděle 6. ledna 2019

Kultura za sedm no. 9

Bez velkolepých úvodů přejdu rovnou k věci. (Se divíte, co?)

Kniha

Inspirativní čtení od zakladatelky slavného Design Sponge Grace Booney o úspěšných a silných ženách v kreativním byznysu. Koupila jsem si ji na Amazonu jako e-knihu na Kindle a musím říct, že mne nesmírně baví. 100 osobností, 100 rozhovorů s nimi.

Zdroj www.designsponge.com

Podcast

Začaly mne bavit podcasty, je to třeba k malování vlastně docela příjemné zpestření, navíc se můžete rovnou i něco naučit, inspirovat se, může to být k zamyšlení, k pobavení.

Momentálně ujíždím na podcastech právě Grace Booney, autorky výše zmíněné knihy.




Seriál

Čtvrtá řada vynikajícího seriálu Narcos, oddělená teď zvlášť jako Narcos:Mexico, vás tentokrát zavede do Střední Ameriky a osvětlí vám začátky tamní narcomafie. Světe div se, než se pašeráci z Mexika definitivně obrátili k lepšímu lákadlu, kterým je kokain, produkovali ve velkém trávu. Tu zdánlivě nevinnou rostlinku. O tom, že černý obchod s marihuanou nebyl záležitostí mírumilovných hippíků můžete sledovat v deseti dílech a je opravdu na co se dívat.

Akorát mi chyběl agent Peňa, no...

Zdroj www.csfd.cz

čtvrtek 3. ledna 2019

Hola, chicos!

Valencie...

Valencie se za posledni dva roky změnila jen trošičku. V Russafě, jediné jakobyhipstr čtvrti ve Valencii, kde najdete útulná bistra a pár malých dílen místních tvůrců, přibyly kavárny, kde vám udělají flat white. Chai latté ale ještě neumí. (Však u nás to taky trvalo.) Poctivě jsem zatím vyzkoušela tři místa a výsledek byl zlý, kávu prý mají dobrou, říká Martin.

Předplatili jsme si kartu na městská kola, Valencie je placatá a na kolo ideální. Oproti situaci před dvěma lety se tu jezdí na kole víc, jsou tu po celém městě cyklostezky, styl ježdění je ale pure Spanish. Není výjimkou, že se uprostřed cyklostezky někdo zastaví, aby si poklábosil, že cyklisti jezděj na červenou (absolutně žádný trable s tím, že by se měli chovat jako auta) a že před přechodem se běžně lidi srocují na cyklostezce a čekají tam v chumlu na zelenou. To je pak cyklisti objíždí po chodníku. Napadlo mne, že by z toho Dány nebo Holanďany kleplo, jestli jste někdo někdy vstoupil v Holandsku na cyklostezku a vteřinu tam zůstal stát, tak víte, o čem píšu. Podruhý to neuděláte.



Sluníčko svítí denně, zatím tu bylo zataženo jen jeden jediný den, teploty ale nejsou nijak závratné. Od jedné do čtyř se dá být na sluníčku klidně v tričku, ale stín je nekompromisně chladný, je tu prostě zima, teploty kolem patnácti stupňů, v noci i pod deset. V bytě je to znát a topení klimatizací víří po podlaze stále nové a nové chuchvalce prachu, shodou okolností jsem zjistila, že angličtina pro to má roztomilý výraz "dust bunnies".

V mezičase mezi luxováním králíčků, ježděním na kole a vařením dělám hlavně dvě věci. Plánuju naší březnovou cestu po Státech a cvičím. Zkouším se naučit pozici vrány, to jsem dostala za úkol od svojí trenérky a taky se potřebuju dát trochu do formy po prosinci, kdy jsem necvičila kvůli práci skoro vůbec. Navíc, když necvičím, začnou mě velmi záhy nehezky bolet záda. Maluju minimálně, zatím se k tomu vracím jenom pozvolna, snažím se promyslet co chci. Koncem roku jsem byla konfrontovaná sama se sebou a se svými představami, jak vlastně chci, aby se moje značka vyvíjela dál a zjistila jsem, že nemám tak jednoznačný názor, jak jsem si myslela. Je to obrovský zápřah a ještě navíc naprosto šílená finanční zátěž. Chvíli jsem byla skoro 100% přesvědčená, že takhle to nejde a že skončím, protože to nemá východisko. Bylo mi to líto, strašně je to obrečela, ale nedokázala jsem si představit další stejný rok, jako byl ten uplynulý.
Zkrátím to. Nakonec jsem tomu dala šanci, ale bude to jinak. Obrysy jsou zatím mlhavé, všechno je potřeba dát na papír, udělat si rozpočty, byznysplán, mít jasnou představu. Začalo to být hrozně seriózní, už to není legrace, musím se s tím nějak poprat.



Valencie je přátelské město. Dostatečně velké a pestré, aby vás neomrzelo za týden, ale na druhou stranu to není hektické velkoměsto. Jsme ve stejné oblasti Poblados Marítimos (a dokonce ve stejném bytě) jako před dvěma lety, v bývalé rybářské části, která je od centra vzdálená 4 kilometry a součástí Valencie je od roku 1897. Ta kola se tedy nesmírně hodí.

Museli jsme zase zapomenout na dobré vychování a přestat například třídit odpad tak, jak jsme zvyklí, protože to se tady nedělá. Z plastu se třídí jenom petky (nevedeme), z papíru jen kartony a krabičky. Naopak kontajnery na třídění skla jsou pochopitelně všude a většinou neustále plné flašek od vína. Dobrého vína. Salud!






Jak už jsem poslala všemi dostupnými kanály, pyšně nosím čerstvě dovyšité tričko. Merch pardubické (teď už pražské) kapely Phatlip, kterou jsem objevila loni na festivalu ve Vroutku jsem dotvořila guerilla výšivkou s lístečky.

úterý 1. ledna 2019

PF 2019

Rozhazuju to na sociální sítě jak rýži. Pravděpodobně jste to už viděli, někdo možná i třikrát. Omlouvám se, cesty boží a moje kanály jsou nevyzpytatelné...

Přeju vám krásný nový rok 2019!

sobota 29. prosince 2018

Kultura za sedm no. 8

Zdravím z Valencie! Od 23. do 27. prosince jsem prakticky jenom spala a trochu aktivnější se cítím až poslední dva dny, nevím proč, neměla jsem pocit, že jsem nějaká strašně vyčerpaná, ale asi jsem si toho jenom nevšimla. Dávám si tedy od všeho dlouhý oddych, ale toto vám sepsat musím, než to zapomenu.

Mám tu filmy, dva seriály a jednu knihu. S vyloženě vánoční tématikou. Ehm...

Film

Bird Box. Za tenhle film jsem Martinovi vynadala, neboť jeho konec jsem si "vychutnávala" už jen zpovzdálí, případně radši myla nádobí a pak se ptala, co se děje. Bylo to tak strašidelný, že jsem to prostě nedávala. Nicméně, snímek je to podle mě hodně dobrý, přirovnala bych jej k výbornému Tichému místu, o kterém jsem tu už psala. Bubáci, co nejsou vidět a vy nevíte, jenom se strašně bojíte. Já tak nesnášim, když se ve filmech děje něco zvířátům a dětem! (Vzpomeňme například nebohého Gora, bílého psa a už mi naskakuje husí kůže.) A tady jsou děti rovnou dvě. Ale víte co, já vám to klidně povim, dětem se nic nestane. Tak.

Zajímavost: jeden z tvůrců hudby je Trent Reznor z kultovních Nine Inch Nails.




Zdroj www.csfd.cz

TO, zásadní kniha Stephena Kinga, jednoho z nejoblíbenějších autorů mého muže, byla nově zfilmována a dle Martinových slov, velmi zdařile. Já to nečetla, Kinga jsem v podstatě vlastně vždycky viděla jenom zfilmovaného, můj oblíbený je Dům v růžích a samozřejmě The Shining.
TO je strašidelné, fakt že jo a hrozně pěkně udělané. Je to příjemně kultivované "bání se", jak mám ráda. Mrkněte a vemte si k tomu popcoooorn, bububu.

Zdroj www.csfd.cz

Seriál

Ostré předměty mě natolik zaujaly, že jsem si po shlédnutí koupila i e-knihu a za dva dny ji přečetla. Osmidílný krimi seriál z prostředí jižanského venkova ve státě Missouri, ve kterém skvěle zahrála hlavní roli Amy Adams (mám ji čím dál raději), je přesně ten typ seriálu, který vás nutí nezůstat jen u jednoho dílu na dobrou noc, ale chcete vidět další a další, až do úplného konce.
Vybrala jsem si ho jen kvůli obsazení, názvu a úvodní fotce. Nic víc jsem o něm nevěděla a byla jsem hodně příjemně překvapená. A ten viktoriánský dům!
Je to krimoška, tak nejspojleruju, ale je to super. Věřte mi.


Zdroj www.csfd.cz
 Čtvrtá řada seriálu Most už mě upřímně nechávala trochu na pochybách, jestli to není zbytečné rozmatlávání něčeho skvělého, co by se mělo nechat v klidu být. Ale není. První řada byla sice top, protože to byl takový malý šok, celý to bylo zvláštní, něčím nový, s neuvěřitelnou atmosférou, ale čtyřka taky není marná, a Saga, co si budem povídat, je bezvadně zahranou postavou úžasnou Sofií Helin, která je kupodovu v civilním životě naprosto normální. Mrkněte třeba na youtube, tam jsou s ní nějaké rozhovory, je velmi sympatická.

Čtvrtou řadu Mostu doporučuju a u posledního dílu jsem měla docela na krajíčku.

Zdroj www.csfd.cz

Kniha

Ještě jednou Ostré předměty, tentokrát v knižní verzi. Párkrát už jsem tu psala, že jsem literární snob, na čemž trvám, ale občas udělám výjimku. Chvíli jsem měla problém se začíst, protože mě rušil ten způsob vyprávění, ale brzy to přešlo a já se krásně začetla. Poměrně tenká kniha (asi 250 stran) autorky Gillian Flynn vás zavede na horký jižanský venkov, do malého města Wind Gap, kde se během necelého roku staly dvě otřesné vraždy. Kromě vyšetřujících policistů přijíždí na místo i reportérka, která ve Wind Gap kdysi vyrůstala. Otevírají se staré rány a přichází nejedno šokující odhalení.







pondělí 17. prosince 2018

Týden před

Je týden před tím, než se letos poprvé probudím ve Valencii. Chodím po bytě, trochu nekoncepčně a unavená, plním pračku, počítám zboží, které po Dyzajn marketu zbylo, balím objednávky, a hlavně, hlavně hledám, co bych snědla sladkýho. Curk, potřebuju cukr!

Nic moc tu nemáme, až půjdu do Zásilkovny stavím se u našeho Vieta a koupím si Ritter Sport. (On se ten Vietnamec fakt jmenuje Viet.) Možná dva Ritter Sporty. A sním je v autě po cestě do Teplic, kam vezu na otočku dvě naše kytky, které potřebují stálou péči.

Martin šel do své letošní práce, kde si ho na jaře najmuli téměř na celý rok, odevzdat kartičku zaměstance. Končí. Těší se na odpočinek, bylo to pro něj náročné. Pro nás oba to byl zlomový rok, ale bilancovat budu až ze Španěl, s čistější hlavou.

Dyzajn market byl báječný, zastavilo se tolik lidí! I domácí perníčky jsem dostala, před chvílí padly za vlast, děkuju Peťo. Ještě mne čeká poprvé v životě Lemarket v Mánesu, jsem zvědavá, je to krásný místo a těším se. Užiju si to. Najdete mne tam od čtvrtka 20. 12. odpoledne do soboty 22. 12. večer, budu nahoře v galerii.

E-shop zavírám ve středu večer, už je maximálně ořezaný, platit lze pouze kartou a zasílat jen přes Zásilkovnu (pošta už mi zase hraje na nervy). Ale jako kompenzaci za tyhle nehezké restrikce jsem udělala ještě poštovné na Zásilkovnu zdarma. Platí pro objednávky od 300 Kč.
Vánoční zboží je výrazně zlevněné.

A až se přestanu stydět, začnu se s vámi, mými milými zákazníky, na těch marketech fotit. Fakt. Mám z vás takovou radost.

Tak příště, jo?




 

pátek 14. prosince 2018

Víkend na Dyzajn marketu

Rychlé zprávy...

O víkendu mne najdete na Dyzajn marketu u Národního divadla, uvnitř provozní budovy. Viz plánek.

Na e-shopu vypínám platbu převodem v neděli večer, odesíláme s Martinem až do čtvrtka 20. 12., samotný e-shop s platbou přes bránu pojede až do středy 19. 12., ale nečekejte, že se to stihne do Ježíška doručit.

Mám novou hlavu, byla jsem se včera nechat ostříhat. Původní plán byl na krátko, ale vyměkla jsem a mám jen zkrácený vlasy prostříhaný do rozvernýho rozcuchu a k tomu nezbytnou patku, vrásky už tudíž nemají šanci, normálně je zakreju.

V neděli 23. 12. odlétáme, Valencie volá, sleduju počasí a na krásných 18 stupňů se neskutečně těším. Postupem času bude méně, až 13 stupňů, ale řekla bych, že níž už to nepůjde, slunce je příliš silné a svítí každý den. Alespoň taková je moje zkušenost ze dvou zim ve Španělsku.

Potřebuju si koupit novou bundu, ale nechám to asi až na povánoční slevy. Sice je období slev ve Špáňu neskutečný masakr, Španělky se toho fakt nebojej a jedou to hlava nehlava, ale už mám tu svojí zelenou santusku, co jí furt tahám, docela takovou použitou. Nicméně, chci další zelenou santusku. Pro mne ideál.

Mám chuť na vaječňák! Jestli někdo děláte domácí a chystáte se na Dyzajn market, přineste, zaplatím!

Dostala jsem od svých dvou dvorních tiskáren jako pozornost vánoční tašky s dárkama, to se mi nikdy nestalo. Asi už jsem tam utratila fakt hodně peněz. Miluju ty dva pány, co se o mě staraj, jsou nejlepší.

Tak zatím pa a kždytak na Dyzajn marketu naviděnou!




úterý 11. prosince 2018

Jsem tu

Jestli měl někdo obavu, že na blog po festivalu mini nepíšu proto, protože se někde po Praze potácím v hluboké depresi, tak tomu tak naštěstí není a děkuju za ty případné obavy. Mini bylo fajn, katastrofa z Blavy se naštěstí neopakovala, jenom jsem dva dny po mini zasvětila kompletování objednávek, které se mi nashromáždily na e-shopu během festivalu a na sdílení pocitů nebyl moc čas.

Ale teď jsem tu a před sebou mám poslední dvě akce, které mi z těch šesti ještě zbývají. O víkendu budu na Dyzajn marketu, na piazzetě u Národního divadla, uvnitř provozní budovy. Znáte mne, pokud se můžu alespoň trochu vyhnout zimě, udělám to. I když ze zkušenosti vím, že i v té budově dokáže být pěkná kosa, ovšem zdaleka ne taková, jako venku, to dá rozum.
Při té příležitosti jsem vytvořila na fb událost, kam sázím ty extra buřty, které mám pro Dyzajn market připravené a které už třeba ani nejsou na e-shopu, protože jsou tam vyprodané. Plus ty hrníčky, které se tak líbily a kde kdo se na ně ptal, tak pevně doufám, že naživo zájem neopadne a hrníčky půjdou do dobrých rukou (třeba krále Miroslava).



Když se ještě vrátím k mini, tak je to opravdu hezká akce. Vrchní patra obchodního domu Kotva jsou fakt zajímavá, má to svůj šarm a mně se to líbilo. Protože jsem předem měla zvolené místo u Utukutu, pár lidí se mi divilo, proč to dělám, protože hrací koutek s houpacími prkny je vždy plný vřeštících dětí. Já jsem si o to místo řekla proto, protože Utukutu jsou moji přátelé a mám je ráda, na hlasité děti jsem ani nepomyslela, ale zpětně musím říct, že pokud byly děti hlasitější, tak jsem to ani nevnímala. Děti mi a priori vůbec nevadí (překvapení, co?), je sice fakt, že se bojím brát do rukou miminka, ale to je tak všechno, většinou mi vadí spíš někteří rodiče. Víte, co myslím... že?
Nakonec jsme s utukutí Zoe byly v sobotu i prima parťačky, nakreslila mi krásné přání a pak jsme posílaly utukutí mamce legrační fotky s ksichtama. To já zas umím, dělat ptákoviny.

Když to shrnu, jsem ráda za zkušenost na festivalu mini a za to, že ačkoliv jsem neměla moc dětských věcí, maminky si u mne našly důvod nakoupit třeba i pro sebe nebo pro větší děti. A tak to má být.

Nejsem si jistá, jestli do konce týdne ještě něco na blog vyplodím, takže rovnou přidávám k dobru, že jsem dala na e-shop dopisní dárkový set, že je kalendář ve slevě, protože co si budem vykládat, konec roku se blíží a já se vracím až posledního března, tak co pak s kalendářema, žeano, no a co ještě....? Jo, že nejspíš využiju kouzlo platební brány a e-shop nechám otevřený až do středy 19. 12. (tedy s možností platby pouze přes platební bránu, jejíž uskutečnění vidím hned), ale nečekejte zázraky, jako že se to stihne doručit do Ježíška, to asi ne. Já to rozhodně negarantuju a to, že to některé e-shopy dělají, tak to jsou docela střelci. Na to já jsem moc malej punkáč a nebo málo marketingově vyčůraná. Stát se totiž může cokoliv a já za dopravce ručit nemůžu.

A to je v rychlosti asi všechno, na Dyzajn marketu budu v sobotu a v neděli od 10 do 19 hodin. Tak kdyžtak přijďte a ne, abyste byli tak hodní a nosili mi zas svařáky, víte, jak to dopadlo loni (já vim, že jsem si o ně říkala, ale pssst). Málem jsem tam k večeru tancovala na stole. Pa!