sobota 27. května 2017

Viděla jsem... vol. LIII - Ruby Sparks

Snímek Ruby Sparks je vynikající, milý, křehký. A vtipný! Annette Benning, jedna z mých nejoblíbenějších hereček, a Antonio Banderas jako výstřední rodiče-umělci mladého spisovatele, jsou boží a k zulíbání.

Šuplíček "romantický", oddíl "komedie", kolonka "zrzka".

Když se mladému spisovateli, nacházejícímu se momentálně ve stavu tápání, zhmotní jeho zrzavá románová hrdinka, vypadá to jenom na neškodnou halucinaci z čirého zoufalství, ale jak se brzy ukáže, ta halucinace není až tak nehmotná.

Tím se roztočí kolotoč vtipných situací a křehkých bojů, kdy extrémně citlivá a svobodomyslná Ruby těžce nese každý sebemenší pokus o ovládání, každou sebemenší lež, každý výboj mužského ega. A Calvin ji tak zoufale nechce ztratit, že dělá, co může.

Někdy k smíchu, někdy až dojemně k pláči. Tak na mě působil tenhle film.

Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz

středa 24. května 2017

Čelenky nejen na běhání

Výsledek práce, kterou jsem dělala pro Bjez.cz ve Španělsku od února do března. Zadání znělo namalovat motivy pro látkovou čelenku, z nich jeden by měl být květinový. A když už jsem byla na tom jihu, pro druhý motiv jsem sáhla do ulic a inspirovala jsem se dlaždicema.
Dostala jsem pak od každé vzorek, tak můžu potvrdit, že drží fakt dobře. A hlavně mě nebolí za ušima.

Čelenky můžete koupit TU.








A už zbývá jenom poledních pár dní, než skončí narozeninová soutěž u mne na e-shopu. Když do konce května nakoupíte za 500 Kč a více, dostanete se do slosování o tři kupóny v hodnotě 500 Kč na váš příští nákup.
Tak to je všechno.
Krásnou středu přeju!

pondělí 22. května 2017

Knižní tipy

V poslední době se ke mě dostalo pár zajímavě ilustrovaných knih a jeden časopis, což si jako správná výtvarnice/blogerína nechci nechat pro sebe.

V Düsseldorfu na letišti jsem narazila na holandský časopis Flow. Je krásně ilustrovaný, najdete v něm rozkošné fotografie a každé číslo má papírové dárky (jupí!). Německou verzi si moc neužiju, takže jsem zaplesala, když jsem v Bruselu, opět na letišti, našla francouzskou mutaci. Aktuální číslo má uvnitř ilustrovaný sešit, záložky nebo fotky na tvrdém papíře vhodné k zarámování. Já jsem propadla té s Bardotkou.

Výhoda toho časáku je i to, že je levnější, než milovaný australský Frankie.






Půl roku stará pohádka s hrdinkou, která vlastně neexistuje, O díře z trychtýře od Petra Stančíka a výtvarnice Toy Box, kterou jsem loni osobně poznala na kurzu komiksu a ilustrace, prošla po vydání malým skandálem, kdy autorka ilustrací ostře vystoupila proti nakladatelství Argo s tím, že grafické zpracování její práce není kvalitně udělané. Já jsem na knihu přispívala na Katalyzátoru a byla jsem hodně zvědavá, jak moc špatný je výsledek. Musím říct, že v ilustracích nevidím jediný problém, respektive, v jejich zpracování, barvách, ořezu; originální ilustrace neznám a ty v knize se mi zdají fajn. Mám práci Toy Box ráda, je dynamická, neotřelá, s jasným rukopisem.
Jediné, k čemu bych měla výhrady, je zpracování textu, nelíbí se mi ani font, ani způsob, jakým je text nasázený do ostrých bílých obdélníků.

Pokud budete knihu objednávat, přihoďte si do košíku i vynikající komiks Moje kniha Winnetou, Toy Box je kompletní autorkou.






How to be a Wildflower je rozkošná kniha americké ilustrátorky Katie Daisy a jestli je něco, po čem sáhnu, až mi bude hodně smutno, pak je to tahle květinově motivační kniha se spoustou citátů, barev a pozitivní energie.





Abych to vyvážila, Kačka, Smrť a tulipán německého výtvarníka a spisovatele Wolfa Erlbrucha je velmi krásná, minimalistická a něžně poučná kniha o umírání, na kterou mě upozornila ilustrátorka Andrea Tachezy, za což jí moc děkuju. Tahle dětská knížka je opravdu nesmírně půvabná a pokud máte aktuálně potřebu svému dítku vysvětlit téma smrti, pak by vám mohla dobře posloužit.
Zatím není dostupná v češtině, ale dá se sehnat ve slovenském jazyce.






A posledním kouskem je kniha Pionýři a roboti od dua Pavel Ryška a Jan Šrámek, která zpracovává česko-slovenskou grafickou a výtvarnou estetiku let 1950-1970. Já jsem si knihu koupila spíš ze zvědavosti, protože jsem s Pavlem nějakou dobu sdílela kancelář v Brně, a nakonec jsem byla ráda, že moje zvědavost nebyla zbytečná. Jde o brilantní sondu do zlaté éry československé ilustrace.





neděle 21. května 2017

Viděla jsem... vol. LII - Magická hlubina

Protože jsem naposledy viděla poslední díl seriálu 13 důvodů proč a taky hlavně díky tomu, že jsem jinak celý týden po večerech protrajdala, sahám dneska do archivu svých top filmů.

Jeden z těch nejkrásnějších, co jsem kdy viděla, je Magická hlubina, snímek Luca Bessona, starý téměř 30 let. Je to jeden z prvních filmů, které tenhle Francouz natočil. A je na míle vzdálený tomu, co Besson točí v současnosti. Naštěstí.

Šuplík "drama", oddíl "romantika", kolonka "pláču pokaždé, když to vidím".

Konec je srdcervoucí, upozorňuju předem, ale i tak to za to stojí.

Jde o jeden z komerčně nejúspěšnějších francouzských filmů a vypráví příběh dvou skutečných světových šampionů volného potápění, tedy ponorů bez dýchacího přístroje. Enzo a Jacques jsou přátelé od dětství, při čemž Jacques je ten, kdo je z těch dvou ten uzavřený, introvertní, křehký... A oba milují moře a jeho hloubku a ticho v ní.

Do toho se zamotá láska, k tomu to moře, pláže a křičící racci, a jsem uplně bez dechu.

No řvala bych zas, co vám budu povídat.


Zdroj www.csfd.cz

Zdroj www.csfd.cz


středa 17. května 2017

Jak to dopadlo s mým autorským modrotiskem

V pondělí nám přístál ve schránce výsledek mého workshopu ve Strážnici (report o průběhu TU). Mám radost, je to minimalistický, nekomplikovaný a indigo je pro mě nejkrásnější barva.

Teď musím látku přemáchnout, aby změkla a může se z ní ušít něco hezkého.

Blbý je, že já bych si představovala asi jednoduchou halenku, ale nemám se na koho obrátit. Tak jestli někdo zkušeně šijete a jste v Praze nebo v Teplicích, dejte vědět, měla bych pro vás kšeftíček.






P.S. Ještě připomínám, že až do konce měsíce května je u mě na e-shopu (KLIK) narozeninová akce, ze které vyjdou tři šťastní vítězové, podrobnosti si můžete přečíst na banneru hned v úvodu e-shopu.
Mávám a večer jdu demonstrovat. Mé apolitické já už je krapet naštvané.

pondělí 15. května 2017

Co způsobil jeden úředník

Jedno nakopnutí, jedna zdánlivě nepodstatná facka od života a najednou se ubíráte uplně jiným směrem. To se mi stalo. Právě teď.

Víte, necestuju až tak moc, i když se to možná někdy zdá, ale přeci jen jsem něco nalítala. Na letišti už většinou vím, co a jak, co smím, co nesmím, co nemají rádi a tak. A přece mě teď před týdnem, na "mateřském" letišti v Ruzyni, dostali na kolena a dohnali k pláči.

Ve chvíli, kdy jsem vysokému modrookému úředníkovi, a přísahám, že budu nejspíš navždycky vědět, jak přesně vypadal, ze vzdálenosti půl metru s bušícím srdcem, z očí do očí, dost ostře argumentovala, tak jsem myslela, že je to můj konec. Že mi srdce vyskočí z těla a poběží se schovat, že se moje ruce, které se třásly tou nespravedlností, rozpadnou na prach, že to brnění v nich a hukot v hlavě nepřežiju. A připadala jsem si na celém světe uplně sama. (Říkejte mi Drama Queen.)
Za mnou čekající dav a já tam stála jak nějaký malý rozzlobený človíček proti obrovi. Ale řekla jsem mu všechno, uplně všechno. I za tu cenu, že kdyby se mu chtělo, ukáže prstem a já půjdu do kabinky na kompletní prohlídku svých vnitřností.

Co se stalo není až tak podstatné, ale pro pořádek vězte, že mi tenhle člověk sebral veškerá balení drogerie, která měla velikost 200 ml, což by bylo logické, kdyby v těch lahvičkách nebyly na dně zbytky a kdybych tímhle "zbytkovým způsobem" neobletěla bez úhony půlku světa. Nikdy to nikomu nevadilo. A ano, možná jsem si to zasloužila, protože je přece všude napsané, že tyhle lahvičky do kabinového zavazadla nesmí, a patří mi to, když jsem tak blbá. Pokud ale má být riskantních 200 ml tekutiny, tak je logicky riskantní ta tekutina, ne ta lahvička, žeano. A teď se tohle blonďatý monstrum hrabalo bez pardonu v mých nejosobnějších věcech (všude jinde na letištích se vám omluví, než vám do něčeho vlezou) a vítězoslavně vytahovalo ty téměř prázdné lahvičky.
Nenáviděla jsem v tu chvíli celý svět, jeho, sebe, všechny. Nikdo se mě nezastal, nikdo neřekl, že to je nesmysl, jen já jsem tam všem na očích důrazně a zřetelně vysvětlovala, že by měl použít hlavu, než mi něco sebere. Jo, to jsem mu taky řekla. Myslím, že dokonce dvakrát.

Ale to je jedno, po kontrole jsem se pak v tichosti a v ústraní rozbrečela. Nespravedlnost a uplatňování moci, samozvané autority, to prostě nesnesu. A bylo to tak vždycky. Když už mám mít k někomu respekt, tak si ho, sakra, musí zasloužit. A stačí mi málo, třeba slušný chování.

Takže jsem se vyvztekala, a pak mi to došlo.

Když se mám bránit sama, když mám sama riskovat bez pomoci, tak dobře. A musím říct, že se mi tím rozhodnutím dost ulevilo.

Rozhodla jsem se totiž, že ve svých téměř čtyřiceti letech začnu regulérně podnikat. A že už se nebudu schovávat pod sukně "mateřské" firmě. Asi se mi teď smějete: "Panečku, ty jsi hrdinka. Podniká kdekdo!", ale pro mě je to docela důležitý krok. Jeden z nejdůležitejších v poslední době, řekla bych.
A že je rok Kohouta, který je dobrý pro zametení si před vlastním prahem, pro udělání pořádku v účetnictví, pro jasné vymezení pravidel? To je jen třešnička na dortu. Aspoň vím, že to přišlo v pravý čas.

Od června bych měla začít, od června už nebudu po jednadvaceti letech zaměstnanec. Kdo tenhle pocit znáte, asi víte, že je to docela příjemné šimrání.

Takže díky, ty píp, píp, píp, úředníku! Tenhle kopanec jsem přesně potřebovala.




Blbečku, jeden.

sobota 13. května 2017

Viděla jsem... vol. LI - 13 Reasons Why

Netflix a jeho nepřeberné množství skvělých seriálů... Dalším z nich je 13 důvodů proč.

Jestli pro vás byla střední škola peklo, možná si u seriálu bolestivě zavzpomínáte. Maskrtka mi k tomu řekla: "Na to se podívej. Tenhle seiál je takový Beverly Hills noir."

A je.

Šuplík "drama", oddíl "láska", kolonka "zasraná střední".

Hlavní hrdinka je krásná. Ale je ve škole nová, je hodně výrazná, je citlivá a má trochu smůlu na lidi kolem. Ten kluk, co ji tak zbožňuje, tak do toho bych s největší pravděpodobností byla v sedmnácti dost zamilovaná. Ztělesňuje totiž tu vysněnou nereálnou mužskou postavu, toho, co je citlivý a zároveň "má koule". Možná, že bych byla i trochu zamilovaná do Tonyho, ale nakonec by stejně zvítězil Clay. Vždycky jsem byla ve výběru spíš opatrná.

Seriál 13 důvodů proč má něco do sebe a taky má 13 dílů. A skvělý soundtrack. Tedy alespoň podle mého vkusu. Kdo si ujíždíte na Spotify (já dost), soundtrack tam samozřejmě najdete v kompletní verzi.



středa 10. května 2017

Janě

Práce z Valencie. Ještě dodatečně ji přidávám sem na blog, i když většina z vás už to asi viděla u Jany na facebooku i e-shopu. Pod španělským sluncem to bylo moc milé malovat. Odměnou mi byla krásná cestovní taška víkendovka, kterou jsem už moc potřebovala. (Někdy vyfotím!)

Ten klid, se kterým jsem to tvořila, teď v Praze těžko hledám. Všechno je tam tak strašně rychlý.















pondělí 8. května 2017

Proč jsem tam a ne tady

Jsem v Belgii. Jsem v Antwerpách. Můj muž tu má konferenci, kde letos i přednáší, a ačkoliv by se tu beze mne celkem v pohodě obešel, jsem tu taky. Pro mě to totiž znamená tři dny o samotě v cizím městě. Jedinečná příležitost, jak si odpočinout. Zbytek týdne už tu strávíme s Martinem spolu a aspoň trochu se zase užijem.

Je neděle večer, a před chvílí jsem vylezla z horké vany, kterou jsem napustila v pět odpoledne a to jsem neudělala už alespoň sto let. Dala jsem si do vody sůl a vydrhla se lufou, prostě kompletní očista. Znáte to. Konečně příležitost mít na sebe tolik času, až je člověku stydno. Mezi tím Martin, jako dobrovolník, připravuje konferenci, aby pondělní zahájení klaplo na jedničku. Pak půjde asi s ostatními na pivo, což pro mě znamená mít večer jenom pro sebe, v cizím bytě, takže nemusím lítat s hadrem, nemusím nic utírat, žehlit, převlíkat, uklízet.

Znáte to.

Můžu jen tak být.

Odpoledne jsem snědla asi půl kila belgických hranolek. Belgičani milujou hranolky. Na vyhlášených místech stojí o víkendech celé fronty. Správné belgické hranolky dostanete do papírového kornoutku, používá se na ně speciální místní odrůda brambor a nikdy z nich neteče tuk (měly by se smažit výhradně v hovězím sádle). K nim si můžete vybrat z mnoha různých omáček.
Takže jsem sežrala to obrovský množství hranolek, podle ceníku byl kornoutek velikosti L, a to jsem se ještě odmítla podělit s Martinem. Musel si koupit vlastní.

A teď k čokošce. Když někdy v Belgii budete, vykašlete se na značkové prodejny s čokoládou, typu Leonidas a podobně. Možná jde o kvalitní čoko, ale už se to dělá moc ve velkém. Nejlepší čokoládu mají vždycky v malých místních obchodech, nejlépe s vlastní výrobnou. Rozplývá se na jazyku. Miluju belgickou čokoládu.

V Antwerpách jsme po čtvrté. Tvrdím, že jsem tu nejspíš musela prožít nějaký ze svých minulých životů, jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsou mi tak blízké. Možná jsem kdysi byla brusičem diamantů.
V 16. století byly Antwerpy nejbohatším městem v Evropě. A když jsem se tu ocitla poprvé, jedno odpoledne jsem si řekla, že se půjdu podívat do přístavu a celý ho projdu až k moři. No to bych se nachodila.

Zatím, co píšu tenhle post, sedím před telkou, cpu se nachos a mám drobky na triku.









Černé pivo mají v Belgii nejlepší na světě. Kromě chuti má i tu výhodu, že ho moc nevypijete. Ať už kvůli obsahu alkoholu nebo ceně. Já včera místo žádosti o účet omylem objednala další dva kousky. Domů jsem pak šla pěkně vysmátá.

Vůně čokolády je omamná. Nemůžu si pomoct. Už vím, co budu dělat příští týden v Praze. Cvičit. A jíst zeleninu.

Hranolkárna u Maxe. K tomu na výběr 10 různých omáček. Já zásadně jenom se solí.

Mých bylo rozhodně víc...