pátek 12. února 2016

Nespavost

Trpím nespavostí. (Chodí to ve vlnách, ne že bych každou noc bděla jak upír.) Trpěla jsem jí už jako malé dítě a naprosto jasně si vzpomínám, jak jsem v noci čučela do stropu nahoře na palandě a záviděla sestře dole, že chrní. Přehazovala jsem si polštář z jedné strany postele na druhou, lezla dolů spát na koberec, seděla a poslouchala walkmana (pamětníci získávají bludišťáka), "povídala si", hrála si, že hraju na kytaru... Nevím, co to způsobuje, ale je to někde hluboko ve mně a bude to tak asi navždy. Jsou ale noci, kdy se vyspím opravdu dobře a jejich vzácnost z nich dělá radostnou událost. (Což mi ale ráno nezabraňuje v tom, tvářit se preventivně jako kakabus.)

Insomnie je prokletí i dar zároveň. Během noci se dá vymyslet spousta zajímavých věcí. Horší je, že když člověk konečně usne, většinou to zapomene.

Nejsladší spánek je ten, když se už rozednívá, štěbetají ptáci a vy nemusíte za hodinu vstávat.

Chodím ke kamarádce na jógu. Říkejme jí třeba "jogínka". Tak tedy tahle moje jogínka je skvělá, mám ráda její "easy" přístup. Je to ten typ, co vám dá lekci jógy a pak si s vámi půjde dát panáka do baru. Čím jsem starší, tím víc oceňuju lidi, kteří to mají v hlavě srovnané a neženou nic do extrému. No a jogínka nás učila i jógu prstů, tzv. "mudry". Výborná věc (a hezká)!

Takže, když jsem onehdá zase marně ležela v posteli, vzpomněla jsem si, že teoreticky umím mudru pro usnutí. A jak jsem se snažila prsty dát k sobě tak, jak jsem si myslela, že je to správně, začala jsem se najednou dost intenzivně potichu smát a poťouchle chichotat, takže jsem si nejspíš mudru pro usnutí spletla s mudrou pro dobrou náladu... Shit happens.

Když někde spím poprvé, většinou noc probdím. Poslední měsíc a půl mám každých čtrnáct dní jistotu, že jednu noc neusnu. V Málaze jsme zažili několik zemětřesení, při čemž to nejsilnější (6.6) mne vzbudilo (no dobře, bylo půl osmý ráno, ale prostě mě to vzbudilo). Od té doby jsem měla pocit, že je každou noc zemětřesení, až tak je moje autosugesce na úrovni. Uklidnila jsem se vždycky až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se země otřásá přesně v rytmu mého srdce. Ehm.

K nejbližší možné příležitosti (rozuměj, hned, jak se vrátíme) si přeji podsvícený Kindle. Doposud jsem téměř vždycky vyžadovala knihy v papírové podobě, ale jak mám teď čas přemýšlet, došlo mi, že s podsvíceným Kindlem si budu moct ve chvílích bez spánku číst, aniž bych lampičkou budila Martina. Nikdy mne to nenapadlo, až tady. No, zabte mě...


Nejsladší fáze spánku.

Co vy? Mám tu nějaké insomniaky? A nemyslím tím čerstvé matky, samozřejmě...

středa 10. února 2016

Kam v Málaze za kulturou, kde se zchladit a kam jít nakoupit

Za čtrnáct dní se dá prolézt v Málaze ledasco. Tak kdybyste se v této končině jednou ocitli, tu je pár kulturně společenských tipů, kam zajít před tím, než vyrazíte na cervezu nebo sangríu, případně dobře vychlazené tinto de verano.

V Centre Pompidou mají dočasné výstavy převzaté ze svojí centrály v Paříži. Při mojí návštěvě to rozhodně stálo za to. Galerie je maličká a sídlí v přísavu.
Fotografování dovoleno.


Krásně barevnou, skleněnou kostku Centre Pompidou v přístavu nelze přehlédnout. Dalo by se u ní chytat barevné světlo celý den a každá fotka by byla jiná.



Frida Kahlo a Marc Chagall, setkání po letech, které bylo milým překvapením.


Ghost (2007), instalace 102 postav z alobalu od Kadera Attii pro mě byl docela silný zážitek. Ve světle všech těch uprchlických hrůz, které jsou teď neustále v médiích, mne tyhle postavy málem rozbrečely.


Knihy, které mne nenechaly chladnou v místním obchodě Centre Pompidou. Vím s jistotou, že From Rain To Rainbows si rozhodně koupím, až přijedu domů. Na Book Depository jí měli o polovinu levnější. Krásné ilustrace!


Rodný dům Pabla Picassa na Plaza de la Merced bych příště klidně vynechala. Byla jsem zklamaná, naivně jsem čekala dobový interiér (proč já si nikdy informace nenajdu předem?). Ten ale vzal za své rekonstrukcí a místnosti jsou upravené bez jakékoliv invence, expozice slabá. Z obrazů jsou tam vystavená především díla Pablova otce, malíře José Ruiz y Blasca. Co se týče samotného Picassa, můžete obdivovat jeho křestní šatničky, první boty a nebo repliku klasického vlněného toreadorského pláště, který Picasso miloval a je v něm pohřben.
V muzeu se nesmí fotit.

Muzeum Pabla Picassa. Tohle je místo, které stojí za návštěvu. Moje milovaná Guernica je sice v Madridu, ale i tady mají extra špeky, co člověka dostanou do patřičné extáze svými barvami, svobodou a kompozicí. Do ouška si pak z kecafonu můžete nechat vyprávět o Pablově díle, při čemž povídání je prošpikováno četnými Pablovými bonmoty (v tom nejlepším slova smyslu).
I tady je zákaz focení.

Museo Carmen Thyssen je galerií klasického španělského umění, se zaměřením na umělce narozené v Málaze. Mnoho žánrových obrázků Andalusie 19. století (především silná trojka - trhy, flamenco, dvorečky) vás možná ukolébá k spánku, ale buďte bdělí, je tam pár opravdu zajímavých věcí!
A měli jsme ještě štěstí na dočasnou výstavu dobových plakátů 20. století.
Focení dovoleno.





Plakát k mnichovským Olympijským hrám od Oskara Kokoschky.

Takovouhle reklamu namaloval v roce 19548 mistr Vasarely pro Air France.

Reklama na Absolut vodku od George Rodrigue z roku 1993.


CAC - galerie současného umění. Nejlepší věci jsou v životě zadarmo a tady to platí dvojnásob. CAC má vstup zdarma, smí se fotit a kdybych si mohla vybrat jen jedinou malažskou galerii, šla bych sice na Picassa, ale potom i sem.

Olafur Eliasson, Colour Square Sphere, 2007

Sylvie Fleury, neon Naughty but nice, 2003


Nekane Manrique, série olejů z 2014


Kromě stálé výstavy současných světových umělců, jsou tu i dočasné expozice a my měli obrovské štěstí na krásné fotografie holandského umělce Erwina Olafa. Mám ráda inscenované fotografie, obzvlášť, když jsou naprosto dokonalé, jako ty Erwinovy.








Alcazaba - malažská Alcazaba (už jsem dokonce pochopila, že všechny městské maurské pevnosti se jmenují Alcazaba) není velká a je to taková velmi zmenšená Alhambra v Granadě, ale stojí za návštěvu. V létě v ní najdete stín a chládek díky množství fontán a tlustých kamenných zdí, zahrada je rozkošná a výhled báječný. Pro ještě lepší vyhlídku doporučuju vyhrabat se až nahoru nad Alcazabu, na nebo pod Castillo Gibralfaro, ale to musíte z pevnosti ven a jít spodní cestou nad zahradami při Paseo Parque.











No a na nákupy se musí do ulice Larios (takové naše Příkopy) a do přilehlých uliček. Najdete tu kromě obligátních háemek a hadrářských Zar i Zaru Home, COS, &Other Stories a místní divnobutiky. Mimochodem, v Praze otevřeli COS a rovnou v Pařížské. Jsem na něj upřímně zvědavá, protože čeští nákupčí, kteří se starají o to, co bude v českých obchodech za zboží, mi v poslední době vůbec neladí s mým v kusem. Tím líp, kupuju u českých a slovenských návrhářů a tím pádem toho kupuju mnohem míň. (Bohužel, kvalita je tak pade na pade.)


Larios


pondělí 8. února 2016

Málaga

Moje opálené a zrelaxované já říká: "Hele, už bych jelo domů..."
A jeho druhá část, bledé pražské já, s permanentním tikem v oku, které vlastní majoritní podíl mého těla otráveně odpovídá: "Kušuj!"

Včera jsem seděla na gauči s hroznými křečemi v břiše a přemýšlela, jak stylové a dekadentní by bylo umřít na španělském jihu. Ty křeče jsem měla bůhví proč, nejspíš z kusu ryby z paelly, kterou jsem si dala den před tím v Marbelle. Tímto končím s obědy v restauracích. Je to drahé, většinou to není dobré a v horším případě po tom mám křeče. Vařím líp.

A nejsem při tom v křeči.

Přemýšlela jsem také nad tím (není toho přemýšlení na jeden den příliš?), co napsat o Málaze, kterou jsem si oblíbila. A rozhodla jsem se, že vám dám tipy na tři místa, která jsem já osobně měla v Málaze nejradši.

1. Park při Paseo Espaňa

Za absolutně nejkrásnější místo považuju tenle malý park proti nové promenádě, olemovaný z každé strany rušnou silnicí. Můžu vás ujistit, že tam ta auta nebudete vnímat, protože vás budou mnohem víc bavit všechny rostliny a mnoho druhů palem, pečlivě opatřených štítky s názvem, velmi hlasitě skřehotající papušci, co si staví v korunách stromů hnízda, a fontánky, které si jen tak klokotají.
Myslím, že tenhle park je mnohem lepší, než návštěva místní botanické.







2. Přístav

Málagu jsem si sice oblíbila až napodruhé, ale zato na první dobrou (před devíti lety, při mojí první návštěvě, mi nebyla moc příjemná). Přístav je impozantní místo, i když nová posh promenáda mě nechávala chladnou. Rozhodně ji ale nevynechejte, dovede vás přímo k lodím (strašně se mi líbí lodě!), ke galerii Centre Pompidou (úzce spolupracující se svojí "matkou" v Paříži) a na Malaguetu, neuvěřitelně dlouhou malažskou pláž.









Začala jsem Martina pravidelně prudit s požadavkem "Vyfoť mě!" Konečně mám z cest víc, než tři fotky a nebo vlastní samojebky. Takže mám samozřejmě potřebu vám to samou radostí ukazovat.


3. Staré město

A pak je tu šarmantní stará část města a jeho domy plné balkónů, výklenků, pavlačí a vysokých oken. Vyfotit se to z úzkých ulic a chodníků moc nedalo, ale aspoň pro ilustraci.








neděle 7. února 2016

Music Inspiration #95 - The Ecstasy Of Saint Theresa

Legenda. A nejkrásnější Kateřina Winterová s Janem Muchowem, do kterého jsem se zamilovala ve filmu Šeptej. Katku jsem potkala minulý rok v Arše, spolu s Lindou R. a mohla na nich oči nechat. A to jsme skoro stejný ročník. Jo, takhle se stárne...


Zdroj www.5acts.blogspot.com


Ale abych se vrátila k muzice. Extáze byla první (a asi jedinou) hudební formací (ještě v původní sestavě se zpěvačkou Irnou Libowitz), která měla video na MTV a dostala se v polovině devadesátých let v Británii do žebříčků hitparád. To se, myslím, do té doby a od té doby už nikdy nikomu nepodařilo.

Extáze byla založena v Praze v roce 1990 a působí s přestávkami dodnes. Hudebně spadá do žánru alternativní elektronické klubové muziky.

Vybrala jsem pro vás půvabnou Gun and The Stars v živém provedení z koncertu na Nové scéně Národního divadla a skladbu, která zazněla v Samotářích, filmu, který jsem viděla snad milionkrát a nekriticky ho miluju.


Gun and The Stars (live, Nová scéna, album Watching Black, 2006 )




For That Moment (OST, Samotáři, album Thirteen Years in Noises, 2004)




středa 3. února 2016

Okno do dvora

V každém novém bytě si první den pletu dveře. Místo do koupelny, jdu do skříně. Hledáme ručníky, hajzlpapír, teflonové obracečky na teflonové pánvičky, pytle do koše... Slídíme, kde jsou popelnice, pleteme si klíče. V supermarketu bloudíme a s železnou, až strašidelnou, pravidelností nemůžeme najít vajíčka.




Je to trochu schizofrenní situace. Sotva se člověk začne v novém teritoriu orientovat, tak se stěhuje.

Ne, nestěžuju si, přijde mi to vtipný. A zároveň se nefalšovaně a naprosto upřímně začínám těšit domů, až se zase všechno dostane do normálu. S každým bytem ve mně ale rostě zvědavost, jaký bude. Co tam najdu. A co tam nenajdu. Naposledy mě překvapilo, když v posledním, malažském bytě, nebyla rychlovarná konvice.

Bylo to genderově velmi nevyvážené. Protože zatím, co si Martin výjimečně vychutnával ten luxusní okamžik, kdy měl k dispozici moka konvičku, já jsem si musela vodu na čaj čtrnáct dní ohřívat v rendlíčku.
V aktuálním obydlí se situace zase srovnala. Máme rychlovarnou konvici a Martin si musí dělat turka, protože si v Málaze, do té moka konvičky, koupil mleté kafe. Spoustu mletého kafe. Protože ve Španělsku nejspíš nelze sehnat malé balení čehokoliv.




Předposlední den v Málaze mi spadla osuška do dvora. (Čekala jsem na tuhle situaci celých třináct dní. A měla jsem ji před očima pokaždé, když jsem věšela prádlo.) Abych byla přesná, moje osuška spadla někomu na jeho šňůry, během dne. Večer, byla fuč. Co já vím kde.
Tak jsem oprášila jeden z mnoha španělských minulých časů (a bylo mi v tu chvíli docela jedno, jestli je to ten správný, protože jsem se musela pekelně soustředit, abych se nečervenala) a šla jsem se kát k paní domácí, která bydlela v bytě naproti nám.
Vždy elegantní paní Luisa (tentokrát měla sice jedno oko rozmazané a já se musela hrozně snažit, abych na to celou dobu necivěla, no ale stane se, že, známe to moc dobře) to však nonšalantně přešla s mrknutím (nerozmazaným okem) a ujištěním, že se to děje pořád. Otočila se a donesla mi rovnou dvě nové osušky.

Takže jsem měla poslední večer co rozhazovat.


Byla to jen otázka času...

úterý 2. února 2016